Země Sigmara
První zápisy o zemi zvané Říše byly zaznamenáni nikoli lidmi, ale trpaslíky více než dva a půl tisíciletí před vládou současného císaře Karla Franze. Bylo to po velké válce mezi elfy a trpaslíky a následném zhroucení jejich říší, když nastalo v těchto dávných dobách období velkhé zmatku a přesné historické detaily jsou vzácné.
Po mnoha letech války se nakonec rozpadly velké říše minulosti, pobřežní říše vznešených elfů a říše trpaslíků na východě. Vznešení elfové opustili své věže a města a nechali za sebou jen malou část svého lidu, který nechtěl nebo nemohl opustit svůj přijatý domov. Zůstavší elfové založili říši lesních elfů ve Starém světě.
Trpaslická říše v Horách konce světa přežila válku, ale mnoho mocných starých trpaslíků padlo a trpaslická vláda velmi oslabila. Když hory vybuchly a zem se otřásala zemětřeseními, trpaslíci byli zcela poraženi a jejich lid se izoloval. Mnoho trpaslických pevností, které unikly lávě a zničení, bylo pohlceno rozličnými nepřáteli: skaveny, gobliny a orky. Jen málo pevností odolalo, zejména Karaz-a-Karak, trpaslická metropole a největší podzemní město ze všech.
Při úpadku elfů a trpaslíků se začal zvětšovat počet jiných tvorů. Orkové a goblini se hrnuli do Hor konce světa průsmyky předtím střeženými trpaslíky, zatímco severní lesní lidské kmeny začaly putovat na jih. Trpaslické záznamy popisují tyto primitivní lidi jako oděné v kůži a hrubé žijící v primitivních chýších či jeskyních a bojujících zbraněmi z kamene a bronzu. Záznamy také popisují lidi jako bojovné a rozhodné a líčí, jak bojovali proti orkům o zisk neobydlených území.
Někde někdy trpaslíci a lidé zahájili vztah, který se ukázal vzájemně výhodný v dalších pětistech letech. Mnoho trpaslíků prchlo na západ ze zničených Hor konce světa a někteří založili pevnosti v Šedých horách a na jihu. Možná to byli trpasličtí obchodníci obchodující s kůžemi, dřevěným uhlím či rudami, kdo se poprvé zabýval lidmi na pravidelném základě. Ať byl důvod jakýkoli, trpaslíci viděli v divokých lidských kmenech potencionální spojence na pomoc proti orkům a také na pomoc při dobývání ztracených trpaslických pevností.
Lidé byli dychtiví učit se vše, co je trpaslíci mohli naučit, zejména tajemství zpracování kovů a výrobu mečů. Lidské kmeny byly mezi sebou rozděleny, ale trpaslíci byli schopni navázat spojenectví, které přineslo tisíce dobře vyzbrojených divokých válečníků. Největší z nich byl Sigmar, nejstarší syn náčelníka kmene Unberogen. Byl to největší válečník svého věku a vedl děsivé Unberogens nesčetněkrát do bitvy proti orkům.
Při jedné slavné příležitosti Sigmar zachránil několik trpaslíků od zajetí, z nichž jeden nebyl nikdo menší než král Kurgan Železovous. Starý král odměnil Sigmara válečným kladivem Ghal Maraz, Drtičem lebek, prastarým magickým dědictvím Kurganova rodu. Tento mocný dar byl s radostí přijat a následně účinně použit v mnoha bitvách, což Sigmarovi vyneslo jeho přízvisko Nositel kladiva. Po smrti svého otce se Sigmar stal náčelníkem a začal spojivat lidské kmeny pod svou vládu. Málo lidských kmenů se mu postavilo, hlavně staří nepřátelé Unberogenů, a ti byli poraženi v boji či zatlačeni za Šedé hory či na jih a na sever do lesů za Středními horami.
Když byli trpaslíci znovu ohroženi mohutnou invazí orků a goblinů, král Kurgan vyslal runotepce Alarica Šíleného žádat Sigmara o pomoc. Bylo uzavřeno spojenectví a Sigmarova armáda pochodovala na východ do obléhané pevnosti Zhufbar. Trpaslická država byla zachráněna a Alaric zapálil prastaré výhně a znovu naplnil Černou vodu, velké jezero, jehož vody pohánějí stroje runotepců.
Později toho roku se spojené armády lidí vedené Sigmarem a trpaslíků vedené králem Kurganem střetly a porazily obrovskou hordu goblinů a orků, když se tito pokusili překročit Hory konce světa Průsmykem Černožár. Od té doby došlo k mnoha bitvám o tento strategický přechod, ale toto byla první, největší a nejtěžší. Po mnoha hodinách boje Sigmar Nositel kladiva zahnal zelenokožce z pole a ukončil na mnoho lez hrozbu lidí i trpaslíků.
Následující jaro byl Sigmar korunován císařem všech zemí mezi Šedými horami na jihu a Středními horami na severu. Král Kurgan obdaroval Sigmara korunou vyrobenou Alaricem Šíleným a Sigmar byl korunován císařem Ulrikovým knězem. Sigmar a Kurgan přísahali věčné přátelství a Alaric Šílený vyrobil dvanáct magických mečů jako platbu za Sigmarovu pomoc u Zhufbaru. Těchto dvanáct čepelí, Runomečů, nebylo dokončeno do Sigmarovy smrti. Kalendář Říše se počítá od Sigmarovy korunovace (rok 1). Současný císař Karl Franz byl zvolen v roce 2502.
Sigmarův odchod
Sigmar vládl Říši přes padesát let. Během této doby se hrubé vesnice rozvinuly do malých měst, lidé se množili a bylo založeno mnoho nových osad. Samosebou, stále tu byli nepřátelé k boji, nájezdničtí goblini pokračovali v překračování Hor konce světa a bylo tu mnoho divokých lidských kmenů v severních lesích za Středními horami. O Sigmarově vládě se ví velmi málo, neboť trpaslické anály se zabývají hlavně jejich vlastními záležitostmi a Sigmarově úloze v nich. Vše, co je jisté, je, že Sigmar nakonec odložil korunu a vydal se na východ, údajně do Karaz-a-Karaku na setkání se svým starým přítelem Kurganem Železovousem.
Zda někdy dorazil do nejznáméjší ze všech trpaslických pevností trpaslické zápisy neříkají. Doba Sigmara minula a on se stal legendou, hrdinským předkem svého lidu. Chrámy a svatyně byly vystavěny na jeho památku a začal být uctíván jako zakladatel Říše. Během generací byl Sigmar otevřeně uctíván jako bůh se svým vlastním kněžstvem vedeným nejvyšším theogenistou. Prvním nejvyšším theogenistou byl Johann Helstrum a stal se jedním z nejmocnějších lidí v celé zemi s mnoha tisíci věrnými stoupenci. Sigmar zaujal místo mezi hlavními starými bohy Říše: Taalem, Ulrikem a Morrem.
Věk hrabat kurfiřtů
Sigmar rozdělil zemi mezi spojenecké náčelníky, kteří mu pomohli během mnoha válek. Toto rozdělení bylo založeno zhruba na starých kmenových teritoriích, ale pohltilo mnoho menších kmenů a zemí, které předtím náležely kmenům nepřátelským k Unberogens. Tito náčelníci byli k Sigmarovi svázáni přísahou věrnosti a na oplátku oni a jejich dědici vládli jeho jménem.
Od založení Říše to byla volně organizovaná konfederace spojenců svázána přátelstvím a vzájemné věrnosti k císaři. Nové provincie zaujímaly zhruba stejné oblasti jako dnes. Vůdci provincií přijali titul hrabě.
Sigmar nezanechal dědice a jeho odchod musel způsobit obavy mezi lidem Říše. Kdo pozvedne požadavek na císařský trůn? Budou hrabata nyní válčit mezi sebou, aby ustavila nejsilnějšího? Celá budoucnost Říše byla na pokraji pochybností. Nakonec nedošlo k válce ani rozdělení, hrabata místo toho souhlasila, že jeden z nich bude vybrán za císaře a císař může držet svůj titul jen s většinovým souhlasem hrabat.
Hrabata se tedy stala hrabaty kurfiřty a byl ustanoven říšský způsob volby císaře. Tento způsob trvá zhruba stejným způsobem dodnes, přes války a období anarchie a přežilo dokonce i dlouhé doby, kdy mocní císaři manipulovali sborem kurfiřtů v zájmu vlastní rodiny. Během let se sbor kurfiřtů rozrostl z původních hrabat o představitele kultů Sigmara a Ulrika. Dnes je celkem patnáct kurfiřtů, ač tehdy jich původně bylo dvanáct - jeden na každý Runomeč, který vykoval pro Sigmara Alaric Šílený.
Anarchie a válka
Časné roky říšské historie nejsou dobře zapsány. Někteří z ranných císařů vystavěly hrobky a chrámy, které přežily z minulosti a jejichž složité rytiny jsou ještě dnes rozpoznatelné. Máloco je lepším příkladem skvělé trpaslické práce a na tomto se dají číst trpaslické runy, které vyprávějí něco z historie císařů a o jejich době. Pozdější kroniky se pokusily shrnout tyto informace do historie Říše a někteří si troufli sestavit seznam vládnoucích císařů. I tyto kompilace jsou nepředstavitelně staré a ne vždy jsou důsledné či důvěryhodné.
Výsledkem je, že je velmi málo známo o prvních tisíci letech říšské historie. Že moc Říše rostla je jisté, ale došlo k občanským válkám, obdobím bez císaře, kdy soupeřící císaři válčili mezi sebou, a dobám, kdy orkové a goblini plenili kraj. Obecně byly úspěchy císařství velké a zem zůstala sjednocena navzdory obdobím zmatků.
Za vlády Borise Zlatobrala postihla Říši hrozná katastrofa.Podle legendy byla již vláda Borise něco jako katastrofa. Říše chřadla pod tlakem přílišných daní a zkorumpovaných úředníků, zatímco armáda byla opomíjena a mnoho hraničních pevností zůstalo opuštěno. Sklíčeno a hladovějící obyvatelstvo nemělo přestát největší katastrofu, která kdy potkala Starý svět: Černý mor v roce 1111. Mnoho tisíc lidí zahynulo během zimy 1111-1112. Celé vesnice byly vyhlazeny nemocí, města byla opuštěna a hlavní provinční města ztratila téměř tři čtvrtiny populace. A co hůř, skaveni vylezli ze svých chodeb a plenili a ničili tam, kde si mor vybral svou daň.
Černý mor opadal další čtyři roky. Jediná dobrá zpráva byla, že Boris Zlatobral se stal jednou z obětí v roce 1115 a zpráva o jeho smrti pomohla pozvednout morálku mezi utlačovaným obyvatelstvem. V roce 1124 byli skaveni konečně vytlačeni z Říše a lidé začali obnovovat města. S populací zmenšenou jen na desetinu počtu před morem zůstalo mnoho vesnic opuštěných a mnoho částí Říše se staly pustinou.
Po devastaci zavládl v Říši neklidný mír. Hrabě Mandred, velebený jako porazitel skavenů, byl zvolen císařem a jeho ctěné vedení a charismatická osobnost pomohlo spojit Říši během zranitelného období obnovy. Po smrti rukou skaveního vraha v roce 1152 se kurfiřti nedokázali dohodnout, kdo se stane novým císařem. Osobní spory a protikladné ambice je rozdělily. Ottilia, hraběnka Talabeclandu, vyhlásila válku svému soupeři hraběti Stirlandskému a vypuklo otevřené nepřátelství mezi těmito dvěma provinciemi.
Říšská koruna putovala od jednoho kurfiřta k druhému a celá Říše se rozdělila do několika válčících států. Ač během následujících osmiset let byli císaři, samotná Říše se nikdy nespojila v dřívějším smyslu. Od roku 1360 do kompletního kolapsu říšského systému v roce 1979 byli dva císaři: volený císař a kurfiřt Talabeclancu, který pokračoval v dědičném postavení jako císař po samozvané vládě Ottilie. Prakticky Talabecland vystoupil z Říše a v různých dobách se k němu přidávaly různé provincie nespokojeny se současným zvoleným císařem.
Dvůr v Talabheimu, metropole Talabeclandu, byl přirozeným úkrytem nepřátel hraběte Stirlandského. Od roku 1547 se také hrabě z Middenladnu prohlásil císařem, čímž se počet uchazečů zvýšil na tři a každý sháněl spojence a podporu mezi ostatními provinciemi.
V roce 1979 byly samotné provincie neovládané, když kurfiřti čelili soupeřům a rebeliím ve vlastním kraji. V roce 1979, když byla zvolena císařovnou mladá hraběnka Magritta z Marienburgu, nejvyšší theogenista ji odmítl korunovat a císařský systém zkolaboval. Hrabata se znovu nesešla přes čtyřista let. Během té doby města spravovala své vlastní záležitosti a mnoho větších měst začalo prosperovat pod vedením starostů zvolených z kupecké třídy a dalších bohatých občanů. Moc hrabat poklesla při vzestupu starostů a mnoho měst začalo najímat vlastní vojska.
Velká válka proti chaosu
Moc chaosu leží na dalekém severu daleko za hranicemi Říše. Střed zhruba kruhové oblasti kolem severního pólu je přímo pod prastarou zničenou pokřivenou branou, kterou proudí do světa magická energie. Tato oblast je známá jako Říše chaosu, černá zóna nereality, kde čas a prostor nic neznamenají.
Říše chaosu je obývána bohy chaosu a démony, kteří jsou schopni existovat jen v magii nasycené atmosféře. Celá oblast kolem Říše chaosu se znečištěna magií. Je to poušť kamene a pohyblivých písků, kde období zvýšené magické aktivity zaplaví kraj a nechá za sebou pokroucené kameny a pustou krajinu, když magie odezní. Tato pustina se nazývá Pustinami chaosu či Severními pustinami a je obklopena jen o něco méně zničenou zemí pokroucených stromů a balvanů nazývanou Trollí země.
Všechny tyto kraje leží na severu od Říše za zemí Kislev. Pustiny jsou obývány všemi druhy obludných tvorů a zde armády chaosu sbírají svou sílu. Když příliv magie vane silně ze zničené brány, Říše chaosu se rozšičuje, Severní pustiny jsou pohlceny a armády chaosu proudí přas Trollí zemi do Kisleva a Říše. Zdar těchto armád chaosu ještě posiluje příliv magie a Říše chaosu se dále zvětšuje hrozíc zaplavit sever. Nejdále se Říše chaosu dostala od dob Sigmara během Velké války proti chaosu, která začala v roce 2302.
Moc chaosu několik let rostla. Beastmani se plížili lesy a mnohé z odlehlých lidských osad byly opuštěny. Hluboké rozdělení provincií původní Říše znamenalo, že nikdo neměl dostatečnou sílu k vyhnání těchto beastmanů. Válečníci chaosu, lidští vyhnanci války, se přidávali k beastmenů a dalším bytostem chaosu. Jak moc chaosu vzrůstala, pokřivená brána začala chrlit temnou magii a Říše chaosu se rychle rozšiřovala.
V létě 2301 se armády chaosu vydaly na jih poháněné zvyšující se temnotou chaosu. Démoni šli s nimi podporováni čerstvým přílivem životodárné magie a všude agenti chaosu sílili. V srdci Říše se černokněžníci chaosu a uctívači bohů chaosu vynořili ze svých tajných konkláví, aby napadli lidskou společnost zevnitř.
Když temné zimní dny pohltily Starý svět, armády chaosu udeřily. Severní země Kisleva byly rychle zaplaveny. Mocná armáda Kislevitů a hraběte z Ostlandu byla rozdrcena severně od Praag a armáda chaosu postupovala podél západního předhůří Hor konce světa. Jaro 2302 bylo prý nejchladnější za poslední staletí a armáda chaosu překročila řeku Lynsk nad Praag, když zničila kontingent kislevských bránících mosty. Když byla poslední Kislevská armáda poražena, hordy chaosu postupovaly k Praag a oblehly město.
Obléhání Praag trvalo celé jaro a léto, během kterého udatní obránci zadržovali většinu sil chaosu. Nakonec, když přišla zima a konec roku se blížil, Praag padla a hordy chaosu vtrhly do města. Říše chaosu se přehnala přes město a obklopila ho a Praag se navždy změnila, její kamenné zdi a budovy se přeměnily do pekelných a nelidských tvarů. Ti obyvatelé, kteří měli tu smůlu a byli ještě naživu, byli pohlceni Říší chaosu a jejich živá těla se spojila se zdmi samotného města, takže nebylo dále možno rozeznat člověka od kamene. Zkřivené tváře hledí ze zdí, zoufalé paže se kroutí na chodnících a kamenné sloupy sténají hlasy, které vycházejí z lidských rtů. Praag se stala živoucí noční můrou a ukázkou, co by se stalo, pokud by armády chaosu dobyly zbytek světa.
Magnus Zbožný
Zbytek poražené kislevské armády prchl na jih a šířil zvěst o své porážce. A povstal vůdce mezi zmatkem a panikou těch neklidných časů. Magnus, šlechtic z Nulnu. Později byl znám jako Magnus Zbožný díky své neochvějné víře v Sigmara a ideály národa, které Sigmar zanechal v rozdělené Říši.
Magnus byl velký řečník, jehož ohnivé řeči mu rychle získaly mnoho stoupenců mezi prostým lidem Říše. Putoval na sever od města k městu, mluvil k lidem na tržištích a shromažďoval armádu. Hrabata a starostové poznali v Magnusovi vůdce, kterého byli připraveni následovat, a brzo se lidová armáda rozšířila o provniční jednotky a jednotky samotných hrabat. V době, kdy armáda dorazila k Middenheimu, to bylo největší vojsko v historii Říše, a Magnus ho rozdělil na dvě armády, jelikož žádné místo nemohlo zajistit dost jídla a vody pro celou armádu.
První armáda skládající se především z Kislevanů a rychlých jezdeckých oddílů pochodoval plnou rychlostí k Praag v naději ulevení od obléhání. Tato armáda dorazili příliš pozdě a dokázala pouze zničit část zadního voje armády chaosu, načež se obrátila na jih a pronásledovala hlavní vojsko chaosu. Druhá armáda vedení samotným Magnusem pochodoval do Kisleva doufajíc, že v metropoli získá zásoby, než bude pokračovat dále na sever. Tato druhá armáda objevila město již pod útokem hord chaosu a ihned zaútočila.
Kislev byl již bráněn všemi zbývajícími kislevany a velkou trpaslickou armádou, která se vydala na sever, když se o pádu Praag dozvěděli v Karaz-a-Karaku. Soustřeďujíc se na chycení obránců byla armáda chaosu špatně připravena na útok Magnusovy armády. Zpočátku se bitva pro Magnuse vyvíjela dobře, síly chaosu byly roztroušeny a jejich generálové nebyli schopni zabránit hromadnému masakru. Ale brzo začalo promlouvat velké množství válečníků chaosu a Magnusova armáda byla postupně zatlačována do obranného kruhu. Trpaslíci uvnitř Kisleva se pokusili prorazit na pomoc Magnusovi, ale byli zastaveni a donuceni stáhnout se zpět za městské zdi.
Když se armáda chaosu se přeskupovala k rozhodujícímu útoku, kislevané vracející se od Praag přijeli ze severu a zaútočili na vojsko chaosu zezadu. Chyceny mezi tři armády hordy chaosu znejistěly a začaly útočit všemi směry zmatené obratem událostí. Kislevané byli naplněni divokou zuřivostí z toho, čeho byli svědky v Praag, a armáda chaosu se začala rozpadat pod jejich nesmiřitelným hněvem. Magnus využil příležitosti a postupoval s vojskem kupředu. Trpaslíci a zbývající kislevští obránci se vyrojili z města. Vojska chaosu prchla a mnoho bylo pochytáno a pobito při pokusu o útěk. Starý svět byl zachráněn a Říše chaosu se změnšila zpět na sever.
Magnus byl zvolen císařem roku 2304. Kurfiřti nemohli jinak, i kdyby chtěli, lid to žádal. Magnus Zbožný se ukázal býti velmi schopným císařem a ihned začal pracovat na nastolení pořádku v provinciích Říše. Služebníci chaosu byli loveni v lesích a mnoho divokých a dlouho opuštěných krajů bylo znovuosídleno.
Když Magnus zemřel, císařská koruna přešla na hraběte Leopolda ze Stirlandu a následně na jeho vnuka Dietera. Během jeho vlády se město Marienburg oddělilo od Říše na oplátku za šťedrý dar do císařské pokladnice. Dieter nebyl příliš populární vůdce, mnozí si mysleli, že přijal Marienburgské peníze příliš ochotně, a byl vyměněn Vilémem III., knížetem Altdorfským a hrabětem Reiklandu. Od Vilémovy korunovace koruna zůstává knížatům z Altdorfu až po současného císaře Karla Franze.